Takže, jsem už půl roku ponořená do jednoho serveru.. Anthoria :P mám tam svojí Blood Elfku Hunterku, která se menuje Pegaska a snažím s ní skillit co nejvíc to jde :) pffffff, by ste se divili, ale Arinasill mě řadí mezi ty dobrý huntery na severu :P a ne nějaký lamky, mno jo, snažím se :-D

Ale o wowku ještě někd yjindy, já jen, aby ste o mě věděli .. :D

Ležím a snažím se pochopit své pocity. Je to složité, nevyznám se v nich.. Dřív jsem byla jiná, uměla jsem to, ale dnes.. bída, plácám samé nesmysly.. co už. Pocity, nepocity, měla bych jít spát. Ale pořád jsou tu věci, co tíží mé srdce. A srdce mě akorát klame. Už ho poslouchat nehodlám!!

Kouknete z okna a co tam vidíte? Sníh ! Teda záleží na tom, kde bydlíte. Když se tak koukám z okna, pomyslím na sněhuláka. Né jenom sněhuláka, ale i ty koulovačky a lyžování a sáňkování a bobování. Taky pomylsím na bruslení.. bruslení mám asi nejradši. :) Nejlépe mi to jde na ledu, ale na in-linech mi to jde už taky!! :)) Sníh už nám tu stejně roztává.. což mi ani tolik nevadí, nejsem z něj extra nadšená. Je mi zima.. mrznu. Musím se do školy pořádně nabalovat.. a taky ten blbý sníh budu muset odklízet ! Z toho mám opravdu největší radost. :/ Ale ani mi nevadí že tu je. Je krásné se dívat na ten třpytící se sníh. A když padá, tak mě baví ty vločky chytat a sledovat, jak mi roztaje na dlani.
No konec povídání.. hurá na boby! :P

Utíká neznámo kam.. zastaví se a poohlédne za sebe. Tam v dáli kráčí jaká si silueta koně. Ba ne koně, jednorožce. Zastaví se a počká, až dojde. Zastaví se o 100m dál a zahledí své temné oči na ni. Naplňoval ji ten pohled naději. Omámeně přistupuje blíž. Jakmile je blízko na 10m, začnou ji svazovat černé květiny vyrůstající ze země. Pozvedla hlavu, přivřela oči a nechala je konat svou práci.
"Proč se nebráníš?!" Vyštěkl převýšným hlasem až ji to vylekalo. Oči se ji zvlhly a mlčí. "Ty se necháš zabít?" Zakouká zklamaně do země. Opět mlčí. Stáhl černé květiny a ladně poodstoupil. Otočila se, sehla hlavu a kráčela dál cestou.
Jednorožec neváhal a přiklusal k ní. Jemně pronesl: "Zůstaň semnou." Pagas šla dál a nevnímala ten toužebný tón. Jen si pomyslela: "Pokud mě opravdu chceš, počkáš na mě." Jednorožec nasadil uražený výraz a vykřik na ní: "Fajn, jak myslíš!" Pegas šla dál se svěšenou hlavou a probíhalo ji tam mnoho myšlenek. Jedna však otravovala nejvíc.. A to, že nepočká..
Šla dál, sem tam mýhala nějaký menší lesík, nějakou travnatou, plnou květin louku.. jinak samé pusté krajiny. Jednou i cestou narazila na rybníček, ke kterému bez váhání se šla napít. Došla k paloučku, který ji vyhovoval nejvíce. Lehla si do trávy a čekala, až nastane noční obloha plná hvězd.. Nečekala dlouho a už se objevovali první hvezdy. Dokonce se už objevilo souhvezdí pegase.. najendou proletí souhvězdím kometa a v tu chvíli ji nenapadlo nic jiného, než jen: "Ať mě miluje.." Přívřela oči, tajně doufala, že se to splní a usla..

Inspiraci k dalšímu článku mi dala dnešní preventivní prohlídka u zubařky.

Objednaní (i neobjednaní) lidé sedí na lavičkách a dívají se buď do země, na svoji nohu, do časopisu, popř. z okna nebo si broukají, šeptají, podupávají, ale také přecházejí po místnosti sem a tam. Jakmile někdo zabere za nějakou kliku, všichni zbystří a stuhnou. Nedočkavě čekají, kdo bude dál, kdo už to bude mít za sebou a bude moci konečně z té nudné atmosféry zmizet. Když na něm řada není, opět se vrátí ke koukání do země, z okna, na sebe, či do časopisu a jiným činnostem. Přijde zubařka pro dalšího a už začínají ti, co nejsou na řadě vrčet, protože to trvá dlouho. Někdo měl být na půl devátou a k řadě se dostal až v půl desáté. Někdo ovšem vybuchne, zachytí si zubařku (či asistující) a ihned jí vytkne, že jim to trvá dlouho, že se chce nechat přeobjednat. Jakmile je to ok, vame si kabát a silně práskne dveřmi. Ostatní ho velice chápají a čekají přesto dál. Po chvíli to další dva přestane bavit, odchytí si zubařku a nechají se přeobědnat.. za sebou prásknou dveřmi, až se obrazy zahoupají. Vždy když bylo slyšet z ordinace nějaké vrtání, broušení, všem to nahnalo strach a politovali člověka, co to zrovna trpí. Napjatou atmosféru ovšem někdo vyruší kýchnutí, zakašláním či když udělá dotyčný jiný, rušivý zvuk. Tož, u zubařek to všichni znáte, ne?

Popošla, čuchla k zemi a přejel ji mráz po zádech. Je tam, kde být nechtěla. Popošla o krok zpět a roztáhla svá mohutná křídla, plná něžnosti a kouzla. Pokoušela vzlétnout. "Něco" ji ovšem chytlo za křídla. Chytlo se to tak pěvně, že to křídla potrhalo. Je v beznaději, neví jak dál. Její slzy stékali na zem a tvořily kaluž. Z kaluže vnikl rybníček. Co má teď dělat? Zapřela svůj zrak před sebe a tu chvíli ji lapla myšlenka, že to bude muset projít po svých a třeba najde někoho, kdo ji křídla uzdraví. Hlava ji klesla se svým kopytem našlápla opatrně o kousek v před, udělala totéž i s ostatníma. Dostala větší sebevědomí, tak už to nedělala tak opatrně.
Prudce zastavila. "Kdo mi to stojí v cestě?" Ptá se sama sebe. Oči od sebe neodtrhli. Jeho oči byly posedlé zlem a její zase dobrem. Co se stane? Odtrhla oči a sestrachem začala couvat. On se však přibližoval. Nedalo ji to pokoj, vzhlédla na jeho čelo a tam trčel magický roh. Oklepala se a zahazovala myšlenku, že to je On. "Jak se mi takové zlo může stavit do cesty?" Tázala se se sebevědomím v hlase. Mlčky se snažil navázat oční kontakt. Ona však odmítala. Přistoupil blíže. Stála jako strnulá s tušením, co bude dál. Bála se. Strach ji vnutil slzy do očí. A stále stála a čekala, co bude dál. Vycítil, jak očekává. Obšel ji a prohlížel si ji. "Je tak nádherná.." Oči se mu zalili touhou, kterou pocítil. Pohlédl ji do očí. Chce vědět, co cítí ona. Vylekal se, rozpoznal, že se bojí. Stáhl se. "Co? Co to dělá?"
Pocítila tíhu, která ji spadala na srdce. Bylo to k nevydržení, tak padla na zem. Svírala se jako had. A on tam jen stál a sledoval.. toužil po ní. Zkoušela se postavit. Využila všech sil co měla a postavila se. Pohlédla na něj. Jeho oči byli plné chtíče a jí to nedalo a utekla. Stále tam stál a nechápavě se po ní ohlížel, jak běží. Svěsil hlavu a pocítil bolest. Následoval ji...